Zlín bez hazardu

V informacích magistrátu uváděných v Magazínu Zlín se bohužel neobjevila druhá stránka mince – dopady závislosti na automatech, případně vyčíslení s tím souvisejících nákladů, ať už pro státní nebo městskou kasu nebo pro rodiny a občany města. U našeho petičního stánku se občas zastaví nějaký gambler – ať už bývalý nebo současný. Kupodivu podporují naší iniciativu a někteří se i rozvykládají o sobě. Jeden muž kolem 30 let nám vyprávěl o tom, jak kradl, aby měl na automaty a vyléčily jej až čtyři roky vězení. Jiný hráč (čtyřicátník) je zase nezaměstnaný, v automatu takřka okamžitě skončí vyplacené sociální dávky a po zbytek měsíce sbírá kovy a lahve, aby měl na jídlo. Další seriózně vyhlížející muž kolem 55 se zase svěřil s tím, že hraje už dlouho a vlastně to nemá konec, nedá se z toho dostat. Jako majitel firmy prohrál už 25 miliónů korun, čemuž jsme nemohli uvěřit. Svěřují se nám také blízcí příbuzní gamblerů, kteří si neví se situací rady. Předáváme alespoň kontakty na lidi, kteří jim mohou pomoci.

Požádali jsme hráče, zda by nebyli ochotní svůj příběh zveřejnit a jeden z nich se nám pod příslibem anonymity svěřil:

Kdy, proč a za jakých okolností jste začal hrát na automatech?
Nevím, který to byl rok (1993,1994), ale pamatuji si přesně ten den. Byla to neděle, kdy jsme chodili s partou do cvičáku na pivo do naší hospůdky. Krásné nedělní odpoledne. V pravém zadním rohu hospody automat. Po půlhodině pokukování jsem do něj ze zvědavosti hodil svou první pětikorunu. Dodnes vidím ty tři mrchy bary jak se přede mne na třetí otočení poskládaly a já vyhrál. Automat měl zaťatý drápek. V hlavě se hned vyrojily myšlenky typu: super, takto přijít k penězům, to je paráda. Hm, jak pošetilé, jak zničující představa…

Jaký to mělo vývoj?
Nenápadný. Nejdříve to byla jen zvědavost. Začal jsem chodit do heren, které rostly jak houby po dešti. Bylo to super, začalo mě to bavit. Závislost přišla nenápadně, ale o to s větší brutalitou. Jedno ráno jsem se probudil a koukal do stropu s vědomím, že musím do herny. Nedokázal jsem na nic jiného myslet. Postupně jsem si vybudoval takovou závislost, že jsem pociťoval uklidnění, když jsem vstupoval do herny a přestal jsem se třást, když jsem se ocitl v jejich přítmí, ve virtuálním světě blikajících mašin. Normální svět pro mne přestal existovat, tam jsem neznamenal nic. V hernách jsem byl král, tam jsem něco znamenal, tam byl pro mne střed světa.

Jak reagovalo okolí?
Hráč je kromě prohrávání expert v jedné věci. Víte jaké? Ve lhaní a podvádění. Mé okolí to nevědělo, dozvěděli se to až to na mne prasklo.

O co vše jste přišel?
Za celé ty roky hraní jsem věnoval na letadla a vily v Monacu majitelům hazardních společností cca 2.000.000 Kč. Moje největší výhra na automatech je prohra dvaceti let života… Rodiče se ke mně zachovali perfektně a za to jim budu nadosmrti vděčný. Řekli, že budu mít kde spát, budu mít co jíst, ale dluhy si zaplatím. Musel jsem všechno dokladovat: výplaty i složenky od zaplacených dluhů. Připadal jsem si jako ve vězení, ale po letech, jak už jsem říkal, jsem vděčný svým rodičům za tento přístup. Díky moc… Spousta přátel se ke mně otočila zády, ale ti co zbyli mi jen tím, že se se mnou bavili, podali ruku a zachránili mi tím život. Patří jim též velké díky.

Měl jste nebo máte problémy se zákonem?
Bohu díky ne. Opět můžu poděkovat svým rodičům za reflexi, kterou jsem v tom měl, kterou mi dali. Kdyby jsem se zamotal se zákonem, dopadl bych mnohem hůře.

Myslíte, že jste se z toho již dostal?
Velkou chybou závislého hráče je, když si řekne, že je z toho venku, že si už nikdy nezahraje. Poznal jsem mnoho, mnoho takových gamblerů. Pro mne nejtěžší ze všeho bylo si to přiznat sám sobě a vnitřně to přijmout. Ne, že jsem byl, ale jsem a budu do konce svého života gambler. Bylo to velmi těžké a bolestivé, ale zároveň velmi osvobozující. Tohle mě drží při mé abstinenci.

Jsou nějaké trvalé následky plynoucí z Vašeho hráčství?
V roce 2010 jsem konečně splatil dluhy, vše zameteno. Dnes mě nejvíce mrzí těch dvacet let života.

Co doporučujete těm, co jsou v tom stále až po uši a hrají?
Život každého hráče v jednom okamžiku dojde do zlomového bodu – na rozcestí. První cesta je ta, kdy si bude dál snít ten svůj idiotský sen, že vyhraje peníze zpět, že se to konečně zlomí. Druhá je ta, že se zvedne a půjde se svým životem něco dělat. Ta druhá cesta je velmi tvrdá, náročná, ale stojí za to se po ní vydat a vrátit se do normálního života. Největší vítězství hráče z mého pohledu je, že se po letech a zaplacení dluhů z hazardu může sám sobě podívat do očí. Věřte, že ten pohled stojí za to!!!

Co byste řekl těm, kteří by měli chuť začít?
Vím jak to chodilo za mých časů, poznal jsem lidi, kteří jen čekali na 18 let a oslavili je hrou na automatech. Než se pustí do hraní, než si to půjdou „zkusit“, mohli by si nejdříve něco o případné závislosti na hazardu najít na internetu. Z vlastní zkušenosti, ze zkušenosti mnoha hráčů, které jsem za ta léta poznal můžu říct každému, kdo poprvé vstoupí do herny: „První výhra je z 99% poukázka do pekel.“

Proč jste se rozhodl podpořit naši iniciativu vedoucí k zákazu automatů ve Zlíně?
Příčí se mi pseudoargumenty, že pokud zrušíme hazard, tak nebudeme mít na sport, kulturu, chodníky… Nikdo z těch, kdo takto mluví, nestál před žáky na základních školách. Já jsem po školách jezdil sedm let a vyprávěl svůj příběh. Za ty roky se mi jen ve dvou třídách stalo, že některý ze žáků nezvedl ruku na můj dotaz, jestli si zkusili hodit peníze do výherního automatu. Nikdo z těchto politiků neslyšel od žáků zasvěcené vyprávění, kde hráli, kde to zkoušeli. Nikdo z těchto zastánců hazardu se nedíval do očí žáků, kteří odpovídali na můj dotaz, zda se setkali ve svém okolí s touto závislostí. Odpovědi zněly: táta, strejda, kamarád, máma, kamarád od mámy. Víte co jsem v očích žáků viděl? Strach, nepochopení, obavy. Nejsilnější bylo, když se mi na besedě rozbrečel žák 9. třídy. Po skončení besedy se svěřil, že jeho strejda je díky hazardu bezdomovec. Když si jde zahrát dospělý, budiž, je to jeho volba. Ale sakra, když si jde zahrát nezletilý, veškerá tolerance musí jít stranou. Ten kdo hájí hazard, neví nic o tomto problému nebo je v síti hazardní lobby….

Mohl byste se krátce představit?
Za pár dnů mi bude 44 let, jsem ženatý, žiji a pracuji ve Zlíně.

V kategorii: Nezařazené